Stejně a přece jinak

23. srpna 2017 v 16:35 | Michaela |  K zamyšlení
Člověk má celý život jedny oči, kterýma hledí na svět, ale vidíme všechno celý život stejně?

Když se sejde den se dnem, občas hodně přemýšlím nad tím, jak bylo dřív všechno jiné. Věci, lidi, zážitky..moje myšlenky. Stačí si vzpomenout na jedny z prvních Vánoc v kůži malého dítěte, které se těší na dárky, na Ježíška a hlavně chce všechny hračky světa. Dnes?

Já osobně se teda těším jako na jídlo, ale..Ne, vážně Míšo. Jasně, člověk je vždycky rád, když obdrží něco ze srdce od druhého, ale většina už s přibývajícím věkem chce hlavně udělat radost druhým. A takhle je to se vším. Vnímám to nejen o Vánocích, ale i denně na ulici, když potkávám jiné lidi, vzpomenu si, jak jsem jak jsem jako malá vždycky všechny pozorovala z té trpasličí perspektivy (ne, že by se něco změnilo) a říkala si, jaké to asi bude, až jednou taky tak dorostu (nedorostla). Také třeba letní prázdniny jsem jako dítě vnímala všechno jinak. Ty barvy léta, ty dovádivé chvíle. Občas se mi po těchto vzdalených pohledech na věc a vzpomínkách, které najdu už jenom v mé hlavě, stýská. Neznamená to, že teď už si neužívám života, naopak, vidím určité věci lépe a čistěji, mám více jasno, pochopitelně, už nejsem dítě ve školce, jen mi chybí ta dětská bezprostřední nefalšovaná neposkvrněnost tím všedním životem. Pravda, je mi teprve osmnáct, co já vím o životě, ale přece jen, více než to malé, sotva, ale vesele kráčející dítě.

No nic. Jdu jíst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kulda hulda Kulda hulda | E-mail | 23. srpna 2017 v 21:17 | Reagovat

Moje slova, klobouk dolu! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama