Cizí tváře v ulicích

17. srpna 2017 v 14:01 | Michaela |  K zamyšlení
Za život potkáme mnoho lidí, většina z nich je nám cizí, ale některé neznámé tváře se nám přesto vryjí do paměti. Třeba ani nevíme čím, proto nás to nutí přemýšlet nad tím, co je tím oným záhadným poutadlem. Proč nás zaujmuly ty neznámé výrazy, ty cizí oči, které si prohlíži svět úplně jiným pohledem. Pohybujeme se ve světě plném rozdílných a zajímavých lidí, kterým často nikdo nevěnuje ani pohled, ale co když je to chyba?
>>>>>


Někdo by si možná mohl říct, že jsem divná a úchylná, tak ať, prosím, je to Váš pohled. Mě od mala fascinují lidé, živí, mrtví (abych to uvedla na správnou míru, zajímám se o soudní lékařství :D ), a proto mě baví pozorovat všechny, kteří mě něčím zaujmou. Často sleduji i sebe, tak abych pak nesledovala i ty ostatní, že jo. :D Zajímají mě ty odlišnosti, ty věci, kteří mají ostatní a ne já, co mají navíc, jak se projevují, jaké mají grimasy, jejich výraz tváře, oči, jizvy, pihy, prostě vše. Všímám si i málo viditelných lidských zlozvyků. Je to pro mě zábava a poznání něčeho neznámého. Na jednu stranu se neznáma bojím a na druhou stranu mě strašně láká. Z tónu hlasu a následného výrazu člověka často odhaduji, jak se právě cití, nebo co si v dané situaci může myslet. Představte si, že potkáte člověka, který se mračí, proč se dívat na takového člověka, když je očividně plný vzteku a zloby? Přemýšlím proč, proč to tak asi je. Jsou také lidé, kteří zdáním klamou, považuji se za něj sama. Všichni mi říkávají, že když jdu po ulici, po chodbě, kdekoliv, nebo se nějak soustředím, mračím se. Vždycky mě to hrozně překvapuje, protože já sama vím, že výraz, se kterým takhle chodím je můj normální a nemám pocit, že bych se mračila, ostatně na to v takových situacích ani nemám důvod a chuť, ale poté mi říkají, že když promluvím, najednou ze mě mají úplně jiný pocit, už nejsem ta zamračená dívka a namyšlená dívka. Najednou je ze mě příjemný člověk se vřelým úsměvem. A takových lidí znám desítky. Zdání opravdu klame, ale bohužel se toto děje i v opačném případě a to už příjemné překvapení není, když se z usměvavého člověka stane najednou úplný opak. To mi přichází na mysl další věc.
Přijde mi, že český národ je zvláštní, buranský a nepřijemný národ. Neříkám, že jsou takový všichni, ale je jich až dost. Stačí zajet do Chorvatska a za jeden den máte těch vašich "bratrů" až dost. Je pro mě spíš milým překvapením, když někde v obchodě nebo na ulici narazím na milého a vstřícného člověka, který má úsměv na tváři bez jakékoli faleše.
Nedávno jsem byla ve francouzské Nice na Azurovém pobřeží a odtamtud jsem přilétala s těmi nejpozitivnějšími dojmy. Tam jsou vám lidé tak pozitivní, usměvaví a milí na každém kroku. Každý by si povídal, každý by se vám hned omlouval za to, že o Vás byť jen škrtne kusem látky. Tam jsem se smála celý den, až mě bolely koutky úst. Úplně jiná mentalita lidí. Z vlastní zkušenosti vím, že jet o pár set kilometrů výš, do Paříže, lidé tam budou možná ještě s nosánkem výš než tady u nás (jakože jich je dost), ale tam, tam se mi to zdálo jako ideální svět, ten nejideálnější, jaký jsem si kdy mohla představit. Čím je to, že někde jsou tací milí lidé, ze kterých už na dálku srší ta neustále dobrá nálada, a jinde zase svět plný černých kabátů, přetvářek a faleše?
Jednou se do Nice stejně nastěhuju. <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama