Zbytečnosti, nebo ne?

21. srpna 2018 v 20:56 | Michaela |  K zamyšlení
Jako malá jsem dostala plyšáka, roztomilou žlutou kačenku, která po promáčknutí bříška hulákala gagaga. Do dneška jsem ji nedala z ruky, stále hlídá můj pokoj už tolik let a netroufám si ani pomyslet, že bych se jí měla v plánu někdy zbavit. Pro někoho hloupý plyšák, směšná hračka v pokoji devatenáctiletého děvčete. Pro mě hračka od toho nejmilejšího člověka, kterého jsem v životě kdy měla. Když jsi mě prababičko Ty neviděla dospět, vidí to všechno aspoň ta kačena, kterou do teď ráda objímám se vzpomínkou na Tebe.
Takových 'zbytečných' věcí máme každý požehnaně, pak je ale otázkou, zda jsou to skutečně zbytečnosti.
Oproti tomu jako zákeřný vnímám lidský chtíč. Je mnohdy na pomezí, jestli je to zbytečnost a rozmar, nebo věc, která za to stojí.
Každý chce něco a je to normální. Jeden chce kolo, druhý nový telefon, třetí by dal všechno za trochu jídla. Občas si říkám, jak je smutné, když řešíme takové hlouposti a pak jsou lidé s opravdovými problémy a to, co vážně potřebují, mít prostě nemohou, třeba zdraví.
Někdo je schopen jít přes mtvoly a pohřbít to nejcennější, co v životě měl, jen kvůli dětskému rozmaru, hře a chtíči po slávě a oblíbenosti. Měl to, za co by jiný dal život - někoho.
Lidé jsou směšní, dospělí jsou směšní. Přidávám se k malému princi, protože se všichni stále za nečím honí, za nečím nesmyslným, potřebují cosi dokazovat ostatním a tím opravdovým, důležitým a nejkrásnějším opovrhují.



 

Ovoce života

2. srpna 2018 v 11:50 | Michaela |  Ze života
Začínám se domnívat, že tohle jsou moje nejzlomovější prázdniny vůbec, ačkoliv zprvu nedostaly žádnou šanci. No předčily moje očekávání a já se nestačím divit. Tolik mám strach zkoušet něco nového a najednou je toho víc než dost. Zvládla jsem toho tolik poznat, že mi nad tím rozum stojí.
Ani nevím jak, zhubla jsem 4 kila jako nic a nemůžu si vynachválit svoji postavu a to prostě jenom jím, o co si tělo řekne. Mimo jiné jsem na dovolené měla tolik elánu, že jsem mnohá odpoledne trávila v posilovně, doma jsem dokonce začala běhat - to je dost zvláštní u člověka jako já, který má problém zrychlit krok i na ujíždějící autobus. Tanečnice neběhá přece. A teda ano, vrátila jsem se z prosluněného Řecka, čerstvá a odpočatá jako nikdy.
Přípravy na začátek prvního semestru vysoké školy vrcholí, my už skoro bydlíme v novém a těším se z každé nové drobnůstky, která mi bude zdobit nové prostředí, minimálně po dobu zbývajících několika studentských let. Snad každý den si z obchodu přivezu něco. No dobře, i šatník je potřeba doplnit.
Co se týče mého tvrdohlavého já, konečně mi bylo odhaleno, odkud jsem si vzala tuhle složku charakteru a jsem pyšná, že zrovna slovenská část mé rodiny je hrdým přenašečem.
- bože to zní jako kdybych smíchala biologicko češtinské termíny z maturity, a to jsem měla za to, že mi v hlavě nezůstalo už nic
A když už jsem vzpomněla na tu maturitu a mohla jsem se po květnu konečně odprostit od povinné četby, řádně jsem toho využila právě v Řecku, kde jsem přečetla asi 3 knihy, ke kterým jsem se dlouhou dobu nemohla vůbec dostat. Nicméně v plánu jich je další kopa.
Z obyčejné kamarádky se stala věrná společnice, drbna - prostě kamarádka pro život a mimo prvopočáteční "neštěstí", které nás potkalo obě ve stejný moment si užíváme života, ačkoliv není jedinou, která má moji přízeň, mám okolo sebe spoustu zajímavých lidí.
No jednoduše, našla jsem zalíbení v mnoha nových i starých věcech, které si teď naprosto vychutnávám a trpím přemnožstvím pozitivní energie, která se stále někde vybíjí.

Návrat

11. července 2018 v 13:49 | Michaela |  Ze života
Všichni máme někdy dny, nebo teda, aspoň za holky můžu s jistotou říct, že jsou rána, kdy vstanu, podívám se na sebe napůl zalepenýma očima do zrcadla a cítím se tak trochu odporně. Nelíbí se mi můj obličej, moje vlasy, moje tělo, prostě nic. Poslední měsíc jsem měla dost prokrastinační období, kdy jsem si vždycky večer slíbila, že si ráno zacvičím, vstanu dřív, abych měla čas na sebe a udělala něco produktivního - neudělala jsem nic z toho. Drtivou většinu z těch dní jsem si přišla fakticky nehezká, bez motivace, bez chuti k čemukoliv včetně jídla.
Když jsem se probudila dneska ráno, cítila jsem se jinak. Neproležela jsem celé dopoledne u seriálu, v posteli, se špatným pocitem z toho, že nesnídám a necvičím. Tentokrát jsem udělala tolik věcí, že ani nevím, jak jsem to všechno stihla. Jsou to maličkosti, které mi ale udělaly hroznou radost. Překonala jsem svůj strach z telefonování a prostě vzala telefon a zavolala doktorce. Po dlouhém měsíci jsem si konečně zacvičila a něco pro sebe udělala. Předělala jsem si nástěnku se vzpomínkama, což jsem taky fakt dlouho odkládala, uklidila jsem a co asi nejvíc - zatančila jsem si.
Nakonec jsem se na sebe jako obvykle podívala do zrcadla. Bylo to hrozně zvláštní. Poprvé po strašně dlouhé době jsem v zrcadle viděla tu sebevědomou holku, která ve mně někde hluboko spala a přišla jsem si zase krásná. Konečně je taky vidět progres na mých vlasech, které se rozrostly do úctyhodné délky, s postavou jsem spokojená jako nikdy a mám jaksi nějak opravdovou radost ze života.
Když se žena cítí krásná, může ji tak brát i její okolí.
Jsem spokojená sama se sebou a moje pověstné sebevědomí je zase na svém místě.
Holky, nenechte se nikým a ničím připravit o vlastní sebevědomí, nikdy byste si kvůli někomu neměly nechat přivodit pocity, že jste selhaly a nestojíte za to. Najděte si na sobě ty přednosti, díky kterým se vy i ostatní budete moct vnímat tak, jak by to mělo být.

Další články


Kam dál

Reklama