Prázdné srdce, nový život?

9. června 2018 v 17:31 | Michaela |  K zamyšlení
Zase jsem to tu dlouho zanedbávala. Ale jako vždy, píšu, když mám podnět k psaní, ne z povinnosti. Co je podnětem dnes? V listopadu jsem se také ozvala po nějaké pauze, nyní jsem úplně ve stejné situaci jako tenkrát, i když..
Mám úspěšně po maturitě, dokonce po přijímačkách na vysokou, vlastně už nejsem pár měsíců osmnáctka, ale spokojená nejsem.
Už jednou jsi mě pustil k vodě, sobecky, prostě jsi utekl. Měl jsi několik měsíců na rozmyšlenou a najednou ses u mě objevil se slovy, která zračila lítost, snad zoufalost, chtěl jsi mě zpátky. Prý že sis uvědomil, že mě chceš zpátky, že to beze mě nezvládáš, že nevíš jak dál, že bys chtěl, abych byla zase tvoje. Tenkrát jsem ti ta slova věřila, měl jsi slzy v očích, snad i upřímnost na jazyku, začala jsem věřit, že zase může být všechno jako dřív, ne-li lepší. Že nás ty měsíce bez sebe ještě víc spojily a donutily více komunikovat, držet pospolu a řešit problémy. Uběhlo sotva pět měsíců a ty jsi utekl stejně zbaběle jako poprvé. Snad ještě hůř.
Řekl jsi mi, že tě za ta slova budu nenávidět, měl jsi pravdu. Když z tebe vyhleslo, že se po dvou letech vztahu nechceš vázat a necítíš se na vztah, udělal jsi ten největší podraz. Proč ses ke mně vracel? Proč ses mi rozhodl znova ublížit? Nejdřív mi rozprávíš o tom, že si mě jednou vezmeš, a pak ti dělá problém plánovat společné chvíle, vlastně bys byl radši, kdyby nebyly. Ale zároveň mě hrozně miluješ a jsem ta nejdůležitější osoba, že se nic neděje, ať už si nikdy nepřipomínám chvíle bez tebe, že nemám proč plakat, protože není důvod a ty mě nikdy neopustíš. Proto mě necháváš podruhé jít.
Tentokrát už nadobro. Nejen, že jsi zklamal mě, ale moji rodiče a blízcí už pro tebe nenachází slova. Smál ses mi tenkrát, když jsem psala, že jsi mi zbořil domeček z karet, tenkrát poprvé. Teď, teď to nebyly karty, ale všechny záchranné mosty s poslední kapkou důvěry. Nechal jsi mě se slovy, že jsi nad tím přemýšlel už dlouho a čekal jen, než udělám přijímačky. Nebudu ti za to děkovat.
Jednu věc vím stoprocentně, ač si to třeba momentálně nechceš přiznat, jsem si jistá, že dřív nebo později budeš litovat, ještě víc než dřív. Dvakrát jsem do stejné řeky vstoupila, znovu ti uvěřila a znovu se málem nechala utopit. Ale víš co? Já už se poučila, jenže ty se nikdy nezměníš, udělal jsi dvakrát, uděláš potřetí.
Ty neumíš řešit problémy, radši jen zbaběle utíkáš a hledáš důvody, proč něco nejde a s tímhle přístupem v životě moc nedokážeš. Nespoléhat na ostatní, ale jen sám na sebe. Tahle slova si pamatuj a věř mi, sám víš, že jsem v takových věcech měla vždycky pravdu.
Nevím a ani radši nechci vědět, co vyprávíš ostatním a co ještě za lži nevím. Lhal jsi mi víc než dost, myslíš, že mi to neřekli?
Zarazilo mě, jakým počinem jsi mě odstřihl, ačkoliv já ti nic neudělala. Tím, že jsi mě zablokoval na všech sociálních sítích jsi mi vlastně jen ukázal, jak uboze se umíš chovat a že i ty víš, jak moc jsi selhal. Vím, že tohle čteš, vím, že nebude den, kdy by sis na mě nevzpomněl, můj datum narození píšeš každý den. Snažíš se všem, vlastně i sám sobě ukázat, že na mě chceš zapomenout - nezapomeneš. :)
Zklamal jsi mě, připravil o důvěru. Ačkoliv jsi zprvu lepil ty nitky poměrně přesvědčivě, nakonec to skončilo na špatnym lepidlu. Já nejsem hračka, která tu na tebe bude čekat donekonečna, nikdo rozumnej není.
V podstatě jsi mi vyčítal, že jsem až moc dospělá na tebe. Třeba mě jednou pochopíš a najdem společnou řeč, ale to už bude pozdě.
Momentálně ti ale vlastně děkuju, děkuju ti za to, že jsi mi otevřel oči, ačkoliv jsi mi vyprázdnil srdce, ale víš co? Jsi to ty, koho lituju! Nikdy na tebe nezapomenu, ale to ty jsi mi dal sbohem, podruhé a naposled.
http://v-hlave-osmnactky.blog.cz/1711/nerikej-navzdy-stejne-jako-nikdy

 

Volně veršovaná láska

6. března 2018 v 15:43 | Michaela |  Próza z fleku

Znal všechny její slabiny, věděl, co slýchávala ráda. Uměl ta slova říct, ale zřídka kdy je použil, když jich bylo nejvíc zapotřebí. Nebyla to samozřejmost, co k ní choval, protože čistá láska k ní mu koukala z očí. Znal její myšlenky dřív, než je stačila říct, protože četl, co se mu snažila mlčením sdělit. Někdy mu přišlo, že chtěla moc. V uvědomění mu častokrát pomohla noc, protože temnota zahalená v myšlenkách, která ho dříve trápila ve snách, mu nedovolí usnout, bez těch vřelých slov, která se přirozeně množí, když ji nemůže u sebe mít. Právě ta slova jsou pro ni důležitá, protože jí dávají pocit, že je pořád s ní, a když ve svém koutku do papíru slzu roní, tužkou zas vrývá ten nevinný vzkaz, než dostane pohlazení něžnými slovy. Až jí s upřímným výrazem poví - Vím, že je to se mnou těžké, ale každým dnem tě miluji za to, že se mnou jdeš i přes to cestou dál, a dáváš mi sílu být tím, kým jsem, když jsem s tebou.


Poezie v próze

10. února 2018 v 20:15 | Michaela |  Próza z fleku
Co víc chtít, než mít dokonalýho muže,
který mi jen tak nosí růže,
který mě dělá tím kým jsem,
bez tebe bych už nemohla být,
že by to zachranil ten tvuj sen?
Nedokážu si představit život bez tebe,
když jsem s tebou, vznáším se do nebe.
Tvoje nedokonalosti tě činí dokonalým,
a já nechci být s nikým jiným.
Dáváš mi sebevědomí,
s tebou mě nic nebolí
bez tebe,
nikdo nejsem,
navždy chci tě v životě svém!

Další články


Kam dál

Reklama