Mezi životem a školou

4. prosince 2018 v 23:17 | Michaela |  Ze života
To jakože už za týden je zkouškové? Mám pocit, že jsem se v té škole vůbec neohřála a oni už jsou to skoro 3 měsíce. Přijde mi to jako nic, však jsem sotva nastoupila. No nicméně, jestli jsem si pár měsíců zpátky myslela, že toho mám na maturitu hodně a fňukala jsem, tak si musím dát facku. Dále zjišťuju, že 24 hodin na den prostě nestačí, nic neumím, nestíhám se učit, nestíhám spát, nestíhám nic - o vánočních dárcích nemluvě. V podstatě jsem v jednom kole kdy pendluju mezi Brnem a domovem, v Brně se mi střídá škola, učení, práce, jeho vojenská milost (a chození po vánočních trzích a čuchání všech těch mňamózních žrádel) a doma se snažím trochu věnovat našim, kteří jsou mi čím dál vzácnější, a jak jinak - učím se nebo pracuju. Občas (čti každý den) s Terkou (spolubydla) vzpomínáme na střední, kdy to bylo všechno tak nějak lehčí a měly jsme hromadu času. V tom lepším případě o těch časech rozjímáme nad skleničkou flaškou vína, to se pak vyjímečně spí dobře. Když už jsem u toho spánku, kterého ubývá, když už se poštěstí, jedna nebo druhá mluvíme ze spaní - nejlíp o slovíčkách na další den, naší nenáviděné latině a tak různě. Jsme na tom už tak špatně, že pijeme meduňkovej čaj. Za mě teda studentskej život zatim docela tragikomedie.

Kecám, mám to tu ráda.

Co se podzimních depresí týče, dalo by se říct, že je střídají deprese předvánoční. Dárky? Nemám. Nápady? Nemám. Peníze? Haha :D no a ještě mě pronásleduje vidina Vánoc prosezených u učení, protože jsem samozřejmě mávla rukou, když mi bylo doporučeno se učit průběžně. Místo Vánoc na dveře klepou spíš zápočty. No ale tak, co jsem chtěla, to mám, já doufám, že se přes ten první semestr nějak prokoušu a pak už to půjde lépe, když budu vědět co a jak. A aby to nevypadalo, že se na Vánoce netěším, tak musím přiznat, že vánoční náladu jsem kupodivu nemusela navozovat večery s Grinchem (na to teprve dojde), ale vánoční Brno, zdobení po příjezdu domů a správnej playlist písniček se o to postaral sám. Teď ještě ty dárky. :D

To už je čtvrt na 12? No nic, jdu si vypít spací čaj a dobrou.
 

Dva nebo tři?

6. listopadu 2018 v 11:48 | Michaela
Znám ho něco přes měsíc a už se mi dostal pod kůži. Doslova. Oba máme zmatek v hlavě, co s námi teď bude. Na jednu stranu vím, že to není správné, uvědomuju si, že takhle to nejde, jenže na druhou stranu nedokážu odporovat a chci pokračovat. S najivní vidinou, že to třeba dopadne dobře v můj prospěch, ačkoliv nechci být nepřející.
Když na mě poprvé čekal na zastávce v tý zelený uniformě tak jsem měla okamžitě jasno, že ho nemíním vidět naposled. K mýmu (ne)štěstí to tak měl i on. Najednou jsme se viděli dvakrát a třikrát a začali jsme zjišťovat, v kolika věcech si rozumíme a jak je nám vzájemně spolu dobře. Pak přišla první pusa a za ní další a další..
V tom momentu jsem věděla, že je už potřeba, abychom vyřešili nás dva. On se svým nevyřešeným vztahem a já jako 'ta třetí' kterou prostě nehodlám být, jestli si mám sama sebe nějak vážit. Ačkoliv ho znám tak krátce, vím, že mu na mně záleží a z jeho slov cítím, že se mnou jedná upřímně - vážně.
Zatím jsme se nedobrali výsledku a o co hůř, pokračujeme dál v našem 'vztahu nevztahu'. Před svými zelenými kamarády mě prezentuje jako tu svoji, je na mě neuvěřitelně hodný, pozorný a má mě fakt rád, jenže co z toho, když jsme pořád dvě?
Rodiče si ze mě dělají 'srandu', že konečně řeším dospělácké problémy, no já nevím, jestli mi nebylo lépe, když jsem chtěla panenku s koníkem. Změna je život?
Vím, že je potřeba to nějak rozseknout, ale zatím prostě nejsem schopná tímhle 'kazit' ty hezké společné chvíle. On sám neví, co má momentálně dělat a já na tom nejsem o moc lépe. Někdy prostě jen ležíme vedle sebe, mlčíme, koukáme si navzájem do očí a i beze slov je jasné, co se nám honí hlavou.
Asi uvidíme..?

Ovoce života

2. srpna 2018 v 11:50 | Michaela |  Ze života
Začínám se domnívat, že tohle jsou moje nejzlomovější prázdniny vůbec, ačkoliv zprvu nedostaly žádnou šanci. No předčily moje očekávání a já se nestačím divit. Tolik mám strach zkoušet něco nového a najednou je toho víc než dost. Zvládla jsem toho tolik poznat, že mi nad tím rozum stojí.
Ani nevím jak, zhubla jsem 4 kila jako nic a nemůžu si vynachválit svoji postavu a to prostě jenom jím, o co si tělo řekne. Mimo jiné jsem na dovolené měla tolik elánu, že jsem mnohá odpoledne trávila v posilovně, doma jsem dokonce začala běhat - to je dost zvláštní u člověka jako já, který má problém zrychlit krok i na ujíždějící autobus. Tanečnice neběhá přece. A teda ano, vrátila jsem se z prosluněného Řecka, čerstvá a odpočatá jako nikdy.
Přípravy na začátek prvního semestru vysoké školy vrcholí, my už skoro bydlíme v novém a těším se z každé nové drobnůstky, která mi bude zdobit nové prostředí, minimálně po dobu zbývajících několika studentských let. Snad každý den si z obchodu přivezu něco. No dobře, i šatník je potřeba doplnit.
Co se týče mého tvrdohlavého já, konečně mi bylo odhaleno, odkud jsem si vzala tuhle složku charakteru a jsem pyšná, že zrovna slovenská část mé rodiny je hrdým přenašečem.
- bože to zní jako kdybych smíchala biologicko češtinské termíny z maturity, a to jsem měla za to, že mi v hlavě nezůstalo už nic
A když už jsem vzpomněla na tu maturitu a mohla jsem se po květnu konečně odprostit od povinné četby, řádně jsem toho využila právě v Řecku, kde jsem přečetla asi 3 knihy, ke kterým jsem se dlouhou dobu nemohla vůbec dostat. Nicméně v plánu jich je další kopa.
Z obyčejné kamarádky se stala věrná společnice, drbna - prostě kamarádka pro život a mimo prvopočáteční "neštěstí", které nás potkalo obě ve stejný moment si užíváme života, ačkoliv není jedinou, která má moji přízeň, mám okolo sebe spoustu zajímavých lidí.
No jednoduše, našla jsem zalíbení v mnoha nových i starých věcech, které si teď naprosto vychutnávám a trpím přemnožstvím pozitivní energie, která se stále někde vybíjí.

Další články


Kam dál

Reklama