Týden 4

10. února 2020 v 13:20 | Michaela
Ejj, už mi tu běží pártý týden, vím, že to říkám pořád, ale hrozně těžko se tomu věří. A co se odehrálo v tom minulém? Takže pondělí, to byl hodně kritickej den. Moje hladina asiociality prudce stoupla v momentě, kdy jsem překročila práh pokoje - musela jsem na nákup - no ale už dlouho se mi nestalo, že bych byla pod takovym tlakem nenávisti. Já lidi fakt ráda nemám jo, to všichni víme, ale tohle pondělí, to bylo snad ještě tak trojnásob. Kdokoliv byl u mě blíž než metr a půl, byla jsem jak sopka před vybuchnutím. Ideálně bych si představovala okolo sebe prázdnej okruh tak tří metrů, abych byla opravdu spokojená. No a protože jsem jela na nákup autobusem, je jasný, že jsem takovej prostor rozhodně neměla. Byla to opravdu čupr cesta, mezitím jsem stihla v duchu zhejtit dalších milion věcí, co mi vlastně vaděj. Jako třeba, nejsou tady žádný gentlemani, ale jako srsly, vůbec. Počínaje mým přestupem v Paříži, kdy jsem se táhla se dvěma přervanýma kuframa, těžšíma než jsem sama, a ještě báglem na zádech, do schodů. Okolo bylo asi pět týpků, co se vyloženě nudou dloubali v nose. Ale že by mi pomohli, nebo aspoň podrželi dveře? Hahaha. Nope. Však proč. Takže jenom pobaveně sledovali malýho skřeta co zápasí s kuframa. A tady? Jedu tím přecpaným autobusem, s taškou plnou týdenního nákupu, tři borci okolo mě seděj, jak pecky, a nic. Vystupuju, opět nikoho nezajímá, že bych chtěla vystoupit a že táhnu tu zatracenou tašku, oni se všichni prostě rvou přeze mě, aby nastoupili, i když maj nastupovat úplně jinudy, a přednost výstupu jim asi taky nic neříká:)) Já vim no, ale já si musela postěžovat. Pak jsem taky zjistila, že tu naopak rapidně klesá můj zájem o chození večer do města na 'párty' a nebo prostě jen pití alkoholu. Proč je párty v uvozovkách? Protože to, čemu se tady říká párty je opravdu velká bída. Velká. Cringe cringů. Takže co se tohodle tématu týče, zůstala bych při tom, že si po večerech, když už se teda jako s těží dokopu někam vyrazit, dávám pomerančový džusíky, jako moje nezletilé já, sedím znuděně u stolu, vzpomínám na můj propártošený minulý semestr, a čekám, až to přestane bavit i ostatní, zvedneme kotvy a pojedem zase hezky na residenci. Nikdy bych neřekla, že budu takovej pártykazič, ale nedá se, fakt. Mnohem radši vyrazim někam přes den, objevovat město, procházet se, zajít do nějaký pěkný patisserie na dortík, do parku a tak, plus, když je tak krásně jako bylo třeba ve čtvrtek. To počasí mi taky neskutečně ovlivňuje náladu. No a zrovna v ten čtvrtek bylo fakt hafo času na to, něco takhle podnikat, jelikož škola opět, po kolikáté už? ZRUŠENÁ! :) Ale tak co no, měla jsem krásný odpoledne. Jsem fakt neskutečně udělaná do toho plavání tady. Tak strašně mě to začalo bavit, učitel mě dokonce chce přeřadit do lepší skupiny. A s tím se jako musim pochlubit. Musí se nechat, že co začala škola a přestaly mě bavit veškerý picí večery, mám hrozně moc času pro sebe. Takže když se neučim, hrozně ráda se věnuju cvičení, plavání, protahování a zdravýmu jídlu, no prostě sama sobě. Neuvěřitelný co? Ale teda, abych nekecala, dobrýmu dezertu nikdy neříkám ne. Nikdy. Obzvlášť donutům z donuterie, ty jsou naprosto legendární. Ale jo, mám se tu dobře, ve škole pobírám, šprtim se teda, ale chápu. Většinou. Město pěkný, kamarádky super a hlavně můj progres ve francouzštině úplně geniální. To fakt, jestli nic jinýho, tak tohle rozhodně. Ale uvědomila jsem si, že bych tady dlouhodobě fakt žít nemohla. Země krásná, pořád je co objevovat, je spousta věcí, co nám v ČR oproti místním zvykům chybí, ale jsem si na 200% jistá, že srdce mám doma, i když bych nikdy dřív nevěřila, že to řeknu. O to víc si cenim, kde jsem se, dva roky zpátky, rozhodla studovat, protože vim, že tam chci jednou fakt zůstat. :) A tak no, dneska jsem asi nějaká dojemná nebo co.
 

Týden 3 - klídeček

3. února 2020 v 16:19 | Michaela
Uplynulých sedm dní bych obecně pojmenovala jako takovej lemra týden. Pondělí klasika, žádná škola, takže se můj den točil kolem učení, cvičení, nákupu, čtení a Netflixu, of course. Jo a taky jsem prala. Než jsem sem přijela, říkala jsem si, pecka, máme tam pračku a sušičku, to bude super. To, že jsem byla naivní natolik, že mě nenapadlo, že se za to bude platit, bych nekomentovala, ale teda pardon, než dát osm euro za jedno kolo, to to radši projim nad makronkama. Takže jsem se s dovolením rozhodla, že si to všechno radši budu prát v ruce, v tom mym mini umyvadle a pak budu celej den mít ze svojí kajuty prádelnu. Klidně! V úterý jsem šla ze školy šťastná jako blecha, protože přesně ty dva předměty, kvůli kterým jsem byla minulý týden tak špatná, jsem tenhle den zvládla v mnoha ohledech líp, než moji francouzští spolužáci. Takže jsem v tý eufórii běžela napsat email milovaný paní doktorce do Čech s poděkováním, že mi od ní v tý hlavě přece jen něco zůstalo. Já jsem hrozná vlezdoprdel :))) Na všech předmětech pochopitelně sedim v první řadě a pořád se hlásim. Středa byla den, na kterej jsem se fakt těšila, protože můj oblíbenej předmět a plavání. No ale za prvý, jsem byla od úterý nastydlá, a protože pochopitelně okamžitě uvnitř mojí hlavy vypukla panika s podezřením na koronavirus, rozhodně jsem to nemohla podcenit, no a taky, NEČEKANĚ ŽE JO, zavřeli školu, protože stávka. A prý jich bude tenhle semestr hodně, ten minulý to totiž moc úspěšný nebylo. T. O. P. Takže je úplně jasný, v jakym duchu se nesla středa a vlastně následující 2 dny. Ve čtvrtek jsem sice do školy šla a ještě si zašprtila v knihovně, ale párty jsem rušila jednu za druhou. Pátek. To jsem měla mít poprvé literaturu, která minulý týden nebyla, protože zavřená škola. A tenhle týden? Tenhle týden to zabalil pro změnu jenom ten učitel, takže když jsem přišla do prázdný posluchárny a v hlavě mi proběhlo, že jsem klidně mohla ještě ležet v posteli, byl to moc super pocit. Moc. Jakože krev se ve mně vařila. A takže jsme z toho s kamarádkou udělaly tour de město, oběd, procházky, večeře, drinčíky. Update, Cecil pořád žije, dokonce to vypadá, že z něco něco novýho roste. Nicméně po těch třech/čtyřech dnech v podstatě nicnedělání a toho, že jsem byla zavřená v pokoji, obklopená posmrkanýma kapesníkama, jsem se cejtila neskutečně asociálně, ponořená v depresivních myšlenkách, kdy jsem přemýšlela. Moc. A tím moc myslím moc. Víc než normálně. Už jsem z toho běsnila. Takže jsme na sobotu naplánovali výlet, kde jsem se neskutečně, pardon, přežrala v místní brasserii, a večer jsem ještě šla na soukromý večírek, nesoucí se v duchu Porto Rica s honosnou večeří. Jako. Jo, byla jsem spokojená. A najedená. Dneska jsem vstávala s příznakama obsedantně kompulzivní poruchy, kdy jsem za každou cenu musela do posledního smítka uklidit pokoj včetně koupelny a ještě si znova vyprat, myšlenka, že bych to udělala jinak, nebo, nedej bože, neudělala, mě přiváděla k nepříčetnosti. No co bych pro sebe neudělala. Odpoledne bylo hezky kulturně proložený, jelikož tady mají muzea každou první neděli v měsíci zdarma, takže plán zněl jasně. Přestávku na dezert v kavárně na ulici, co se jmenuje "Ulice žízně" snad nemusim zmiňovat. Když jsem se vrátila na residenci s vizí, že si hezky odpočnu u knížky historie, abych byla za šprta i na dalších předmětech, nějakej idiot spustil požární alarm. No jako takhle otravnej zvuk, rvoucí uši, by vzbudil i mrtvýho.
Vim, tentokrát teda zas nic extra, ale následující týdny jsou plný zajímavých plánů, tak to bude, doufám, stát za to. :)

Týden 2 - detektivka s happyendem

27. ledna 2020 v 11:51 | Michaela
Tak čím začít. Další týden je za mnou a říkám si, že jestli to touhle rychlostí půjde dál, už jsem v podstatě doma. Přijde mi, že tu ten čas letí snad ještě rychleji než normálně. Nicméně, neměnila bych, líbí se mi tu, mám to tu ráda, lidi tady mám ráda a ti nejlepší, co na mě čekaj doma, ti všichni to dění tady prožívaj se mnou. :)
A tak teda, druhý týden. Rozvrh mám docela na klid, respektive v pondělí školu nemám vůbec a zbytek týdne mám tak jeden, maximálně dva kurzy za den, no nestěžuju si. Takže pondělkem počínaje, byla jsem si vybavit několik věci ve městě, včetně již zmíněnýho Cecila. Ovšem, začínám mít podezření, že se mu tady nelíbí, nějak se v něm nevyznám. Když jsem se smála svýmu bráchovi, že zahubí i kaktus, obávám se, že až teď na vlastní kůži pociťuju, že s těma kytkama to fakt není jednoduchý. Žije, vypadá živě, ale nemám nejmenší ponětí jak dlouho ještě bude. Nicméně věřim, že mě tu v tom nenechá, takže se můžeme posunout dál. V pondělí večer, jako každý týden, se konalo Chat'n'Beer, tak jsme s holkama vyrazily. Přijdem do irský hospody, kde se nalejvá pochopitelně, co jinýho, než pivo. Říkám si, pecka, já jsem totiž obrovskej pivař, načež druhej hlas v mý hlavě si nemohl odpustit, že jako co sis asi myslela ty krávo, když jsi šla na chat'n'BEER? No nevadí, dám si vodu, řikám si. Nedala. Nechala jsem se překecat na to pivo, ale řeknu Vám, nelituju. Postrádalo to veškerou tu typickou hořkost českýho piva, takže vlastně nevim, jestli je to TO pořádný pivo, nicméně já si to zamilovala. No takže dobrý, pivo uspělo. A protože mi druhý den začínaly první dva kurzy, nechtěla jsem podcenit vstávání, takže jsem se jako správnej šprt v 11 zvedla od stolu a společně s kamarádkou vyrazila na nejbližší stanici metra. No tenhle večer mě přesvědčil o tom, že chodit tu sama v noci rozhodně NEBUDU. Metro bylo o pár ulic dál, takže jsme v klidu šly prázdnýma uličkama, povídali a najednou za náma chlap. Divnej chlap, co se na nás díval, jak na talíř plnej jídla a šel dost rázně za náma. Takže v mojí hlavě ty nejhorší scénáře pochopitelně. Přidaly jsme na kroku a zašly za roh. Já bych se neohlížela a byla připravená volat 112, naši, řvát jako o život, no kamarádka byla o něco klidnější a za rohem čapla tři jiný holky, co šly proti nám. A tak mezi náma a těma holkama vzniklo dvouminutový přátelství na život a na smrt. Zpětně mi to vlastně přijde docela vtipný. Samozřejmě to skončilo happyendem, kdy chlap vyšel zpoza rohu, vypadal značně opile a taky asi překvapeně, že jsme se najednou namnožily ze dvou na pět. Něco zamumlal a zmizel, ani nevim kam. Takže výborně, dorazily jsme na metro a přišel zádrhel číslo dvě. Lístky. Měly jsme buď kartu, kterou nám oběma automat prostě odmítal vzít, a pak bankovky, který automat nebral vůbec. Asi by nám to bylo i jedno, kdyby za náma nestáli dva revizoři. Tak jsme se rozhodly nasadit nevinný obličejíky a přijít za nima s tím, že si nemůžeme koupit lístky kvůli tomu automatu, ale fakt se potřebujeme dostat domů. Dostaly, s požehnáním revizorů, jet bez lístku. Miluju to tu, fakt.
Následoval první den ve škole, kterej mě teda trošku nemile překvapil. Dalo se asi čekat, že jejich školní systém bude úplně jinej než ten náš, ale mě to teda vzalo trochu víc, než jsem očekávala. Protože zrovna ty dva úterní předměty shledávám za ty nejzáludnější a asi i nejtěžší. Údajně s nima mají problém i Francouzi a to rozhodně CHCEŠ slyšet! ale tak, rozhodla jsem se nevěšet hlavu hned první den, je to asi prostě normální, musim se přizpůsobit. Zároveň je tenhle region, víc než zbytek země, vyhlášenej stávkama, jak jinak, fakt mám pocit, že je to takovej národní sport, takže při odchodu ze školy jsem byla zavalená letákama o příštích stávkách, podotýkám, že ty papíry mi vyloženě vnutili. Já se s těmahle jejich přehnanýma gestama neztotožňuju, protože posprejovat školu nápisama "ať žije stávka" a "stávka je ráj" , zavřít kvůli tomu fakultu a zapálit vatru uprostřed kruhovýho objezdu u kolejí, to fakt není normální. Ale tak dobrý no, to bylo takový hejtovací okýnko a teď zas k něčemu pozitivnímu. Nutně jsem cítila potřebu chodit na nějakou organizovanou sportovní aktivitu, protože cvičit si sama je ok, ale přece jenom, když si zapíšu nějaký sportovní kurz, z toho se prostě nevykecám, když na mě zrovna přijde chuť nic nedělat. A takže voilà, chodim plavat. A je to fakt top. Nejdřív jsem si říkala, že jedna hodina nic není, ale teda byla jsem vyřízená. Následující den mě dost pobavilo, nebudu lhát, i potěšilo, zjištění, že na jednom specifickym předmětu, budeme tenhle semestr probírat látku, ze který já už úspěšně složila zkoušku u nás. Akorát teda s tím rozdílem, že nám to v Čechách lektorka vysvětlovala celý semestr tak zmatečně a zbytečně, že jsem to sotva pochopila než jsem šla psát tu zkoušku. Tady mi bylo vysvětleno všechno za 15 minut a nikdy mi to nebylo víc jasný. A protože čtvrtky jsou tu ve znamení studentských párty, nemohli jsme si to nechat ujít. Teda já si to myslela. Ale myslim, že jsem si to klidně mohla nechat ujít. Nevim teda, jestli je to mnou, nebo místní faunou a flórou, ale mám pocit, že místní se absolutně neuměj bavit. Z mýho milovanýho univerzitního města v Čechách jsem zvyklá na úplně jinou zábavu. Tady zatim teda nuda. Kluci slizouni a nuda nuda nuda. Ale musí se nechat, že mám fakt fajn kamarády, takže s nima to přece jen zábava, aspoň trochu, je. Ze sobotního výletu jsem přijela s tím, že půjdu nejspíš do pekla, protože jsem při prohlídce kostela, pochopitelně omylem, začala mluvit na kamarádku se slovy "what the fuck is this", která načež vybuchla smíchy. Tenhle týden bych asi klasicky zakončila jedním z mých dalších fuckupů. Zoufale tu už týden sháním kypřící prášek. Píct teda nebudu, ale moje stříbro zoufale volá po koupeli. Takže po mojí další návštěvě Carrefouru, kde jsem lítala jak tornádo s tím, kde maj sakra to oddělení na pečení, jsem po dobrý půl hodině konečně našla, co jsem hledala. Aspoň jsem si to myslela. Celá šťastná beru první krabičku co vidim a platim. Dorazila jsem na kolej, hezky jsem si všechno připravila, naházela do hrníčku, zalila vodou a přišla řada na ten čupr kypřící prášek, ze kterýho se vyklubalo droždí. Droždí v prášku. A z toho plyne ponaučení, že bych si to možná příště mohla i přeložit, protože teď tu na mě další čtyři pytlíky toho zázraku koukaj, jako bych měla otevírat pekárnu a strávit další půl hodinu u umyvadla vztekáním se, že nemůžu to debilní droždí dostat z řetízku, už znova nehodlám opakovat. Tak doufám, že příští pokus už se ponese ve znamení úspěchu.

Další články


Kam dál

Reklama